Pavla Beretová: Učaroval jí příběh nezdolné Amerikánky - Novinky (2024)

Zpočátku byla především divadelní herečkou, poslední dobou se však Pavla Beretová čím dál častěji objevuje ipřed kamerou, afilmové itelevizní práce má stále dost. Zatímco letos natáčí koprodukční snímek Rok vdovy, celý loňský rok věnovala filmu Amerikánka, příběhu dívky zdětského domova, který se režisér aproducent Viktor Tauš rozhodl po stejnojmenném divadelním projektu zpracovat ještě pro filmové plátno. Film je nyní už ve střižně, premiéru bude mít příští rok vkvětnu aprávě kněmu vzniká ještě unikátní „živý trailer“ určený pro divadelní jeviště.

K úspěšnému příběhu inspirovanému skutečným osudem, který se od premiéry vroce 2018stal divadelním fenoménem, si však Pavla nenašla cestu hned.

„S Amerikánkou jsem se seznámila před více než pěti lety, tehdy se teprve chystala pro jeviště. Nejdřív jsem si ten příběh držela od těla, tak moc na mě zapůsobil. Jenže on je tak silný, řekla bych až invazivní, že vás nenechá být, az vaší komfortní zóny vás nakonec vyžene,“ vzpomíná na chvíle, kdy si poprvé přečetla text divadelní hry.

Ale dlouho se mu neubránila. Shodou okolností totiž přišla nabídka zastoupit na jevišti Terezu Rambu, která hrála hlavní roli sEliškou Křenkovou akvůli těhotenství už nemohla pokračovat.

Pavla ji přijala, akdyž pak začal Viktor Tauš připravovat ještě film, souhlasila, že vněm ztvární dospělou hlavní hrdinku.

Nezdolný charakter

Amerikánka vypráví příběh dívky, kterou za minulého režimu opustí maminka. Nejdřív se proto dostane do dětského domova, potom do pěstounské rodiny, načež projde ještě pasťákem apo sametové revoluci skončí na ulici. Navzdory všemu zlému, co ji vživotě potkává, se však dokáže postavit na vlastní nohy– audrží si přitom pevný charakter, což Viktora Tauše fascinuje už dvacet let.

Vyprávění ženy spřezdívkou Amerikánka si poprvé vyslechl azapsal do deníku na přelomu tisíciletí, kdy kvůli několika osudovým okolnostem na nějakou dobu sám skončil na ulici. Od té doby mu nedá spát naléhavá otázka, která ho přiměla její osud izfilmovat: „Jak to, že když vystavíte dva lidi stejné situaci, jeden zní vyjde silnější, zatímco druhého zničí?“

Na jevišti se zabýval jen několikaletým výsekem ze života hlavní postavy, před kamerou se ale rozhodl obsáhnout celý její příběh. Kromě Pavly Beretové ji proto ztvárňuje ještě devítiletá apatnáctiletá dívka.

Ve filmu hraje taky více než třicet dětí od osmi do osmnácti let, znichž většina sama pochází zdětských domovů nebo diagnostického ústavu, aosud hlavní postavy je jim tedy důvěrně známý.

„Představa opuštěného dítěte pro mě byla tak bolavá, že jsem vůbec nedokázala pochopit, jak se něco takového může stát. Zřejmě právě proto jsem se tomu příběhu zpočátku tak bránila,“ vrací se Pavla Beretová kmožným důvodům, proč se vprvní chvíli obávala pustit si Amerikánku moc ktělu.

„Jak může někdo takhle zradit malé zranitelné dítě? Nechápu to pořád, jako bych pro takovou situaci neměla vmozku kolonku. Je to pro mě oto nepředstavitelnější, protože jsem při natáčení potkala spoustu dětí spodobným osudem– avšechny jsou tak skvělé!“

Síla, kterou nezlomíš

Herečka poznala více než třicítku dětí mnohem blíž, než by se za podobných okolností dalo očekávat. Vedla pro ně workshopy. Podobnou zkušenost podstoupila poprvé, anebýt natáčení, zřejmě by ji nikdy ani nenapadlo se oněco podobného pokoušet. „Viktor mě hodil do vody, atak jsem prostě plavala. Naštěstí jsem pochytila nějaké základy zworkshopů, které jsem vminulosti sama podstoupila, atak jsem se měla od čeho odrazit,“ vzpomíná.

Na hereckou práci připravovala děti společně skolegyní Lucií Žáčkovou azvaly si na pomoc idalší herce, jako třeba Kláru Melíškovou nebo Vladimíra Javorského či Davida Novotného. Nepokoušely se však udělat zdětí profesionály anesnažily se naučit je hrát.

„Všichni jsme je připravovali na to, aby uměly před kamerou společně fungovat aaby přitom dokázaly být co nejvíc autentické. Snažili jsme se je spíš jen rozvíjet tak, jak jsou. Nikam je netlačit, ale vytvořit jim bezpečné prostředí, kde budou moct samy sebe ukázat,“ vysvětluje. Jejich hlavním cílem tedy bylo, aby se děti spřátelily asžily se jako parta. „Jsem přesvědčená, že se to povedlo aže řada znich zaujme idalší režiséry,“ doufá.

Během natáčení se pak zrodil nápad vytvořit sdětmi ještě speciální divadelní představení. Viktor Tauš mu začal říkat „živý trailer“, nicméně sfilmovou Amerikánkou má nová divadelní show společné vpodstatě jen téma: život vdětském domově, pasťáku, na ulici. Dostala název Snowflakes atvoří ji směs muzikálu ačinohry, vníž zaznívají autentické zpovědi ze života účinkujících dětí.

„Z filmové Amerikánky zůstala vpředstavení vpodstatě jen úvodní věta– Jsem skála, jsem útes, jsem síla, kterou nedokážete zlomit. Kromě toho, že je to upoutávka na film, chceme vní představit publiku naše herce,“ objasňuje Pavla Beretová adodává, že za téměř dva roky práce, která se dotýkala těžkých asmutných témat, všechny zúčastněné zaujala bojovnost, sníž se děti praly se svými problémy, ajejich živelnost.

„A to je jeden zhlavních důvodů, proč to představení vzniklo. Chtěli jsme naše natáčení završit něčím energickým ana konec iradostným anakazit tím pocitem idiváky.“

Neztrácet naději, nic nevzdávat

Počátkem září se scénická upoutávka Snowflakes začne hrát vPraze na Jatkách 78, později se přesune ještě do regionů aplánují se ipředstavení pro školy adětské domovy. Vtéto chvíli, kdy jsme se uznámé holešovické divadelní scény sPavlou Beretovou setkaly, se pořád ještě intenzivně zkouší.

„Některé děti byly na začátku workshopů uzavřené anechtěly nic dělat, ale nakonec se zapojily asetkání skončilo iobjetím,“ vzpomíná herečka na začátky ambiciózního projektu, advě dívky, které si knám krátce před zkouškou Snowflakes přisedly, jí přisvědčí.

„My jsme se sRenčou nejdřív pořád držely spolu avlastně jsme jen sledovaly, co se kolem nás děje,“ usmívá se patnáctiletá Anička Bílá zdětského domova vŽatci. Je trochu hovornější než její stejně stará kamarádka Renata Dunová.

Jak upozorňuje Pavla Beretová, ani jednu znich nepřivedla na plac obyčejná touha zahrát si ve filmu, ale autentičnost scénáře. „Všechny ty příběhy, které jsem si ve scénáři četla, jsem vlastně znala. Byly hodně podobné tomu, co jsem zažívala já sama nebo moji kamarádi,“ přisvědčí Renata. Ajestli by přišla točit ijiný film? Ticho. „Asi jo…,“ zazní nakonec váhavá odpověď.

Role, které děti ve filmu hrají, vmnohém vycházejí znich samých. Atak zdrženlivá Renča představuje pozorovatele, který sice miluje bitky, ale do rvaček akonfliktů se ve skutečnosti nezapojuje. Anička, jíž kamarádky říkají Anet, zase přiznává sklony přátelit se stím, kdo je ve skupině nejsilnější, aby získala ochranu. „Jsem tam proto itrochu za falešnici, která přebíhá od jedné strany kdruhé,“ usměje se.

Jak vzápětí prozradí, Amerikánka od nich vpasťáku nejdřív dostane „pěknou čočku“. Za co? „Za to, že vůbec přišla, aještě byla drzá!“ vysvětlí snadsázkou. Jenže nově příchozí puberťačka, která naruší zavedené pořádky, se nedá. Podle Renči musí její vnitřní sílu cítit každý, kdo se vžije do jejího příběhu. Ata je na ní nejpřitažlivější. „Líbí se mi na ní, že nikdy neztrácí naději. Taky jsem taková, nic nevzdávám,“ přidá se Anet.

S kůží na trh

Ačkoli Viktor Tauš se osudem skutečné Amerikánky jen inspiroval, během příprav na natáčení se sní radil apozval ji ina setkání sdětmi, aby jim osobě vyprávěla sama. Ve filmu zazní ipísnička, kterou sama složila azpívala si ji už vdětském domově.

„Myslím, že nás Amerikánka při osobním setkání ovlivnila všechny. Při workshopu, kde byla hostem, tekly potoky slz,“ prozrazuje Pavla Beretová. „Nejvíc mě dostalo, když mluvila osvém dlouhém pobytu na samotce, který dostala vpasťáku za trest,“ přizná Anet.

Pokud jde odivadelní představení Snowflakes, vněmž budou dětští herci opravdu už jen sami za sebe, Renča svůj text určený pro jeviště teprve promýšlí. Váhá, co ze svého života divákům sdělit. Anet už má jasno. Na scéně zmíní dopis od mámy, který jí přinesl obrovské zklamání, ale ještě neví, do jakých podrobností má zajít.

Taky Pavla Beretová přiznává, že mluvit osoukromých věcech na veřejnosti není jednoduché, přestože jako herečka je na pozornost zvyklá: „Pokud člověk sdílí nějakou svoji zkušenost, něco obtížného, co prožil, může tím jiným lidem pomoct, ato je určitě dobrý důvod, proč to udělat. Ale musí zároveň dobře zvážit, jak moc je stím vyrovnaný ajestli to zveřejnění potom unese. Může mít totiž inečekané důsledky.“

Když se Pavly Beretové na závěr ještě zeptám, jestli během workshopů využila isvoje zkušenosti smeditacemi apráce stělem, připustí, že některé techniky se hodily ipro děti.

„Samozřejmě jen okrajově. Šlo vlastně jen onějaké drobné cvičení při taneční improvizaci, která pomáhá lépe vnímat tělo,“ vysvětluje herečka, která před lety začala skontemplativními modlitbami vtichosti kolínského kláštera aod nich se pak dostala právě kmeditacím.

„Pro mě je kontemplativní modlitba azenová meditace vpodstatě totéž. Dlouhé sezení vtichu mi pomáhá. Proto jsem strávila iměsíc vIndii, kde jsme takto meditovali několik hodin denně,“ líčí Pavla.

Při dlouhých meditacích reaguje každý člověk jinak, někomu se spustí bohaté apestré vizuální fantazie, vjejím případě se začalo ozývat tělo, ato nečekanými naléhavými impulzy kpohybu. „Bylo mi jasné, že tu energii uzamčenou vtěle potřebuji nějak vypustit. Během pandemie jsem pak objevila unikátní metodu somatického dialogu, který je založený vlastně na taneční improvizaci,“ pokračuje.

S jeho pomocí se člověk naučí lépe vnímat své tělo adostat se ike svým neuvědomovaným pocitům, které jsou sním propojené, tedy blíž sám ksobě. „My jsme vnaší společnosti zvyklí mít vše soustředěné vhlavě, ale potom žijeme vpodstatě odpoutaní od těla,“ zamýšlí se.